Podle německého specialisty na výživu Kurta Lenznera z roku 1931.
Převzato z knihy MUDr. J. Jonáše a Jiřího Kuchaře Zdraví v ohrožení aneb Hořká pravda o sladkém cukru.
Náš bílý cukr většinou získáváme z řepy cukrovky. Ta se po umytí nakrájí na řízky a pak se vyluhuje. Aby se cukrová šťáva vyčistila, přidává se vápno. Tento proces zničí v důsledku své alkalické reakce skoro všechny vitamíny. Do tekutiny, smíchané s nehašeným vápnem se přivede kyselina uhličitá, aby se vápno vyloučilo. Takto nasycená kyselina se přivede do filtračních lisů, aby se cukrová šťáva oddělila od sraženiny. Po dalším zpracování síranem vápenatým, kdy je šťáva současně odbarvena kyselinou sírovou, tedy vybělena, se řídká šťáva odpařováním promění ve velmi hustou šťávu a vaří se ve vakuu, až zkrystalizuje. V odstředivce se potom oddělí sirup a surový cukr. Poté, co sirup kvůli získání surového cukru nižší kvality několikrát podstoupí svařování, ochlazování, krystalizaci a odstřeďování, zbývá jako výsledný produkt melasa s vysokým obsahem necukernatých látek. Ta se používá k výrobě lihu a také ke krmení dobytka. Surový cukr, ve kterém už nejsou vůbec žádné vitamíny, musí být ještě v rafineriích přeměněn na spotřební cukr, k čemuž je třeba opětovné čištění vápnem a kyselinou uhličitou, opětovné bělení kyselinou sírovou. Na závěr následuje filtrace přes živočišné uhlí a krystalizace.