Hledání pomoci pro syna
Naprosto vyčerpanou rodičku ale čekaly další zkoušky. Syn, který se narodil přiškrcený a plný malých modřinek, po návratu z porodnice zežloutl. K tomu ze začátku neuměl pít a ubýval na váze, takže musel být brzy hospitalizován. Brzy se u něj také rozvinuly ekzémy a později i astma.
Puchýřky, které se mu dělaly v ekzému, měl po celém obličeji a kolem konečníku. Při pohledu na jeho zjizvenou tvářičku měla paní Adéla co dělat, aby zadržela slzy. Začala proto hledat vlastní cestu, jak pomoci sobě i nemocnému synovi, kterému nezabíraly ani léky dovážené z ciziny. Částečnou úlevu přineslo vytipování geopatogenních zón, odstranění zdrojů alergenů a dieta bez lepku, masa a mléka.
Již tehdy paní Adéla četla knihy doktora Jonáše a začínala tušit, z čeho mohou pramenit zdravotní potíže, které trápily jí i syna. Když mu byly čtyři roky, začala s ním docházet k jedné spolupracovnici doktora Jonáše. „Tehdy po revoluci ale ještě nebyly tak dokonalé preparáty jako dnes. Byla jsem ráda, že se náš stav lepšil, ale chtěla jsem ještě větší postup. Tehdy mi byla doporučena kineziologie. Zdravotně jsem na tom byla velmi špatně, péče o nemocné dítě mě naprosto vyčerpávala. Po roce docházení na terapie se se mnou začaly dít zázraky,“ pokračovala ve svém vyprávění.
Přísný dietní režim, časté virózy, záněty dýchacích cest a alergie syna vyžadovaly mimořádnou péči, a proto dala na rady lékařů a zůstala s ním doma až do nástupu do školy. „Školku jsme zkoušeli chvíli na dopoledne kvůli dětem, ale pro nemocnost a zhoršení stavu to dále nebylo možné,“ popisovala.
Po delším období, kdy se její stav celkem stabilizoval a mohla zase chodit do práce, přišel další zvrat. Náročná práce, dlouhé hodiny dojíždění, přesčasy, vyčerpávající péče o rodinu, rodiče i přátele… Vysoké nároky, které na sebe vždy kladla, upřednostňování druhých před sebou a neschopnost udělat si čas sama pro sebe, si opět vyžádaly svou daň.
Aby si udržela práci, znovu přecházela virózy, což mělo za následek, že ji znovu ochromovaly úporné únavy a rozkladné bolesti celého těla. K nim se ještě přidaly poruchy zažívání, bolesti hlavy, ztráta dlouhodobé i krátkodobé paměti a neschopnost číst, přijímat informace ani soustředit se. Do toho začala téměř denně omdlívat, nebo krátce ztrácet vědomí a byl jí diagnostikován hraniční nízký kolísavý tlak.
Zhoršovaly se také úporné bolesti kostí, kloubů a páteře, se kterými se už naučila žít. Postupně byla stále více paralyzovaná, až se nakonec po třech letech nemohla sama ani obléci nebo si umýt vlasy. A to i přes to, že prošla očistnými kůrami, užívala byliny a všechno ostatní, co jí v minulosti pomáhalo. „Nyní to ale nestačilo. Jediné, na co se můj mozek byl nakonec schopný soustředit, bylo vaření a péče o samu sebe – konečně!“ vyprávěla paní Adéla.
Poslední naděje - detoxikace
Byla na pokraji svých sil, bolelo ji celé tělo, v noci nemohla spát, lékaři jí nedokázali pomoci. V průběhu čtyř let jí sice diagnostikovali různé potíže, ale žádná z nich nebyla příčinou jejích vážných problémů. Ani imunologické výsledky nevykazovaly hraniční hodnoty ohrožující život, ale skutečnost byla jiná.
Proto se paní Adéla rozhodla svěřit do péče detoxikačního poradce. Vybrala si zkušeného terapeuta a lektora Pavla Jakeše, jehož poradnu v brněnském Body Centru poprvé navštívila únoru 2013. „Tehdy jsem se dozvěděla, že mám zánět nervů v celém těle a že správně nefungují ani můj mozek, vnitřní orgány a imunitní systém, který neumí správně vyhodnotit, co se v mém těle děje. Pan Jakeš mi řekl, že musím být trpělivá, protože v sobě mám velké množství zátěží, a že budeme muset jít a čistit je krok za krokem,“ shrnula výsledek první návštěvy poradny.
Už to, že někdo dokázal pojmenovat její potíže a nepovažoval ji automaticky za hypochondra, byla pro paní Adélu velká úleva a psychická podpora. „Vysvětlování pana Jakeše, co se s mým tělem děje, mi velmi pomáhalo, abych jej sama mohla o to více podpořit, minimálně přijetím, porozuměním a důvěrou, zejména však sebeláskou. To že rozumím, mě zbavuje strachu z neznáma a dává mi sílu čelit všemu v mém životě,“ ocenila citlivý přístup terapeuta.
První pokroky
První pokroky si začala uvědomovat po čtyřech měsících braní preparátů. Jejich účinek podpořila také důsledným dodržováním stanovené diety. A když mohla začít chodit, i pravidelnými tříhodinovými procházkami v přírodě. „Dnes, bezmála po dvou létech užívání preparátů, stále děkuji panu Jakešovi, doktoru Jonášovi a jeho týmu spolupracovníků, Bohu a v neposlední řadě i sama sobě za každý sebemenší pokrok. Je to zázrak! Už po roce mizely hraniční rozkladné bolesti pohybového aparátu. Pomalu se rozbíhá také mozek, kromě čtení mi ještě stále dělá problémy i koncentrace. Knihu čtu pomalu třeba půl roku, ale stále se to lepší. Těší mě, že mám sílu třeba odepisovat na e-maily,“ vypočítávala své pozitivní postřehy.
Velmi zásadně jí také pomohla psychická podpora věrné kamarádky, která při ní stála i v době, kdy byla na samém dně. Po čtyřech letech je opět schopná pustit se do pozvolného generálního úklidu svého bytu, nebo se starat o malou zahrádku na balkoně. Paní Adéla se zároveň učí hledat míru v tom, kolik toho v daný čas „může udělat“, a pomalu si zvyká na zátěž.
„Když to jde, posouvám si laťku krok za krokem, čím dál výš, jako vrcholový sportovec,“ konstatuje. Nesmí se ale přepínat, protože se jí snadno přitíží. A pak trvá i měsíc, než tělo opět dostane do rovnováhy. Jakmile se ,přetáhneʼ, nemůže spát, musí se zastavit, nabírat síly a zpytovat svědomí, čeho udělala více, než měla.
„Nejhorší na tom všem bylo, že mi nikdo nevěřil. Ani mým blízkým, ani lékařům nedocházelo, jak strašné mám bolesti, že skutečně nemohu nic dělat. Jsem pracovitá až workoholik, stres a běžné starosti jsem podle vzoru svých rodičů vždy léčila prací. Nemoci chodit do práce, nemoci cokoliv dělat, to byla má životní výzva. Zastavit se je pro mne stále ukrutně těžké,“ uzavírala paní Adéla své vyprávění. Je neskonale vděčná, že se její stav den ode dne, měsíc od měsíce zlepšuje
Poděkování
Zároveň by touto cestou chtěla poděkovat třem lékařům, kteří jí pomohli svou podporou, přijetím a velikým soucítěním a v těžkých časech jí poskytovali konzultace, kdykoli bylo třeba. „Chtěla bych jim vyjádřit veliký dík a vděčnost, že mi věřili a stáli při mně v nejtěžších obdobích. Na jejich podporu nikdy nezapomenu. Velmi mi pomohl i pan masér, ke kterému pravidelně chodím již patnáct let. To on mi pozvolna rozhýbával paralyzované, bolavé tělo. Pan Jakeš zase přispěl radou a svými letitými zkušenostmi spolu s detoxikačními preparáty a kamarádka mě s velikou láskou vedla a obracela k sobě samé. Díky jim všem jsem to zvládla,“ řekla paní Adéla.
Trápení a bolest, které prožila, navždy změnily její vnímání světa i sebe sama. Naučily ji vděčnosti, trpělivosti, odpouštět i přijímat zodpovědnosti za všechno, co bylo a je. „Snažím se žít a být v přítomném okamžiku, učím se být pokorná. A když se mi to vše daří, cítím v sobě přesahující sílu lásky, která mne vede, pomáhá a vyživuje a všemu v mém životě dává smysl. Jsem na cestě a vím, že mne čeká ještě mnoho práce. Moje motto zní: Pomož si a bude ti pomoženo,“ popisovala.
Tímto článkem by chtěla všem, kdo hledají pomoc, ukázat, že existuje cesta bez chemických preparátů, která ale zároveň vyžaduje práci na sobě a hodně trpělivosti a pokory.
„Děkuji doktoru Jonášovi a jeho týmu za vývoj úžasné metody, s jejíž pomocí je možné léčit i to, co je jinde nemožné. Přeji nám všem mnoho lásky a pevné zdraví,“ zakončila své vyprávění.