Nikdo mi nevěřil, že umírám bolestí. Měli mě za hypochondra !
Trpěla nepředstavitelnými bolestmi celého těla, které ji na čtyři roky naprosto vyřadily z běžného života. Pro lékaře ale byla téměř zdravá a rodina, známí i lékaři ji měli za hypochondra. Paní Adéle z Vyškovska pomohla až detoxikační metoda doktora Jonáše. A to doslova za pět minut dvanáct.
„Dnes už vím, že mé potíže začaly dávno před mým narozením. Maminka se mi přiznala, že neočekávaně otěhotněla ještě před svatbou. Otec i matka pocházeli z velmi křesťansky založené rodiny a oba dostali strach ze svých rodičů, lidí ve svém okolí a také z vyloučení. Proto se pod vlivem okolností pokoušeli o potrat, jakkoliv oba po dítěti velmi toužili,“ začala vyprávět svůj pohnutý příběh.
Za půl roku po těžkém porodu se navíc nešťastnou náhodou přidusila kouřem z kamen, které místo do komína začaly kouřit zpět do místnosti. Rodiče byli v podkroví v domnění, že spí. Kolem roku prodělala zápal plic a pak se „dusila půl života“.
Na jejím zdravotním stavu se výrazně podepsal také předčasný nástup do školky. I když ji kvůli nedostatku dětí ve školce, na prosbu vedení přijali namísto ve třech už ve dvou a půl letech, brzy si učitelky začaly stěžovat, že s ní mají více práce než s ostatními dětmi. A ze zdravého dítěte se ve třech letech najednou stává téměř permanentní marod, který prokládá chřipky, angíny a virózy dětskými nemocemi.
„Kromě toho tehdy zjistili, že mám ,básnické střevoʼ. Vystupovali jsme po širokém okolí a jezdili jsme s programem v okolí čtyřiceti kilometrů. Mně z toho ale bylo zle, protože jsem introvert a před lidmi jsem se vždycky ukrutně styděla. Byla jsem však zvyklá naplňovat touhy a očekávání druhých, protože jsem všem chtěla dělat radost. Dnes už vím, že to byla cesta do pekel,“ líčila s povzdechem.
A pak se v pěti letech k častým horečnatým onemocněním přidaly ještě ukrutné migrény, diagnostikované až v 15. letech. „V té době se vůbec nevědělo co to je a jak to léčit, takže jsem vždycky tři dny ležela, zvracela a točil se se mnou celý svět. Myslela jsem si, že umírám, než jsem si na ty strašlivé bolesti postupně zvykla,“ popisovala paní Adéla.
Cena za jedničky
Stres z publika a strach a panika z možného selhání při veřejném vystoupení také často odstartovaly další nucený pobyt v posteli. Situaci ještě zhoršil nástup do školy, protože rodiče, kteří neměli možnost dosáhnout takové úrovně vzdělání, jakou si přáli, chtěli mít ze své dcery premiantku. Za každou známku horší než trojka následovaly výčitky a trest.
Vzhledem ke vzrůstající nemocnosti a neustálým antibiotikům se rodiče o svou dceru začali bát a opakovaně hledali pomoc u odborníků. Ti doporučili vytrhnout krční mandle. Horečky přesahující čtyřicet stupňů poté opravdu ustaly a angíny s nimi. Místo nich ale nastoupily chřipky a vleklé záněty dutin a dýchacích cest. Děvčeti bylo pořád špatně, i když rtuť na teploměru ukazovala jen lehce zvýšenou teplotu. „Tělo už si nedokázalo vytvořit teplotu jako přirozený ozdravný proces,“ shrnula paní Adéla své tehdejší potíže.
A k tomu se postupně přidávaly blokády páteře, nadměrné pocení, úporné zimnice, veliké bolesti kostí, kloubů, páteře i svalů, problémy se žaludkem a později celého zažívání, časté záněty průdušek a dušení, při kterých lapala po dechu pod hromadou dek.
„V deváté třídě jsem byla ve škole měsíc na začátku, měsíc na konci a měsíc mezi tím. Zbytek jsem ,promarodilaʼ a většinou prospala v hraničních bolestech a únavách celého těla. Tehdy jsem brala jedna antibiotika za druhými a také se až zpětně zjistilo, že mám plíce poškozené od přechozeného zápalu plic,“ vzpomínala paní Adéla.
I přes to měla čtrnáctiletá dívka sílu bojovat dál. Po základní škole nastoupila na učiliště a začala denně jezdit z malé vesnice tři hodiny do velkého města. Toužila se totiž stát dámskou krejčovou pro salony. V kreativní práci se doslova našla a jen to jí pomáhalo zvládat náročné dojíždění při jejím stále nevyřešeném zdravotním stavu, který se stále horšil.
Nemoc se ozývala stále dokola, takže pořád musela dohánět zameškané učivo. I přes velikou nemocnost si učitelé u dívky všimli bojovnosti a zápalu pro studium a doporučili ji ke studiu průmyslové školy. A tak se po ukončení učiliště roztočil další vyčerpávající kolotoč, který zahrnoval nejenom náročné dojíždění, učení po nocích pro dálkové studium, přesčasy v novém náročném zaměstnání, ale i pomoc doma rodičům se zemědělstvím, zahradou a domácími pracemi.
Absence se tolerovaly minimálně
„Tehdy na průmyslové škole jsem prostě nemohla být nemocná, možnost absence byla minimální. Takže jsem všechno přecházela a učila jsem se žít s teplotami a únavou. Snažila jsem se nezatěžovat své okolí svými problémy. Toužila jsem, aby to na mně nikdo nepoznal, chtěla jsem být ,statečná holkaʼ. To potlačení se mi skutečně podařilo, takže mi nakonec lékaři nevěřili, že mi je špatně, a rodiče mi začali vyčítat, že jsem hypochondr a že se moc pozoruju. Když jsem ale úplně odpadla, bylo jim jasné, že si nevymýšlím,“ vykreslovala obrázek svých studentských let.
Matka pracovala v oboru blízkém zdravotnictví, díky čemuž se jí dceru podařilo dostat k odborníkům na imunologii, kteří její imunitu začali v 17 letech posilovat vysokými dávkami léků. To ale mělo jen dočasný efekt a její stav se stále pomalu zhoršoval. Během studia se přidaly časté bolesti podbřišku, které po maturitě vyvrcholily operací slepého střeva.
„Slepé střevo mi vyhnisalo do břišní dutiny a zánět byl tak rozsáhlý, že zasáhl i vaječníky a vejcovody. Bolesti po operaci ale přetrvávaly spolu s teplotami a po čase se přidal i silný zánět reprodukčních orgánů a znovu jsem brala dávky antibiotik,“ dodala paní Adéla. Úlevu jí přinesl až pobyt v lázních, kde měla vyčerpaná absolventka konečně čas si oddychnout. Ale ne na dlouho.
V té době jí tři lékaři nezávisle na sobě sdělili, že vleklý zánět nejspíše způsobil úplnou neplodnost. To pro ni byla velká rána a měla strach z budoucnosti. Zvažovala i možnost dítě adoptovat. „Do dvou let jsem jako zázrakem otěhotněla. Byla jsem proto šťastná a na syna se moc těšila. Jenže už od začátku druhého měsíce jsem dostala silné kontrakce a téměř celé těhotenství jsem proležela převážně v nemocnici. Do toho jsem měla těhotenskou cukrovku a špatně vyšly i genetické testy dítěte. Samotný porod, který mi vyvolali, trval tři dny a já myslela, že ty bolesti nepřežiju,“ vzpomínala na nejpohnutější události svého života.